Znovu se potkáme s rodinkou vojenského lékaře a jeho tří kluků, kteří se po vydařeném týdnu na rybách náhodou ocitli na slušně dotovaném závodě. Přes nerozhodnost otce je přihlásil do prestižní soutěže osobně preparátor ryb, který jim v minulosti několik rybích trofejí připravil k vystavení.
První díl najdete na tomto odkazu.
"Moment, moment", protestoval jsem. " Za prvé, byli bychom tam proti profíkům, jakou šanci tam máme? Za druhé, nemůžeme zůstat v kempu, který je na víkend celý obsazený. A v neposlední řadě, musím být v Birminghamu v nové práci, nerad bych zrovna první den přišel pozdě."
Následující den jsem byl na posádce ukončit svoji funkci. Nebyl to žádný ceremoniál jako při odchodu do důchodu, byl jsem jen vedoucím vojenské kliniky a sešlo se jen pár přátel, aby mě vyprovodili do dalšího života, někdo přinesl láhev šampaňského. Po krátkém přípitku jsem hned vyrazil zpátky do Wiggins, abych odstartoval své nové dobrodružství.
Kemp se už plnil lidmi na prázdninový víkend a na silnici byl takový provoz, ž mi chvilku trvalo, než jsem se do kempu vůbec dostal. Díval jsem se nevěřícně. Když jsem ráno odjížděl naším červeným VW Broukem, na našem místě stály dva zelené stany a modrobílý autobus VW. Teď tam stál velký škaredý oranžovo modrý stan a dva pickupy.
"Co se stalo s lidmi, kteří tu tábořili před vámi?" Ptal jsem se u nových rekreantů.
Muž zavrtěl hlavou. "Omlouvám se, nebyl tady nikdo, když jsme přijeli dnes ráno. Toto místo nám dali v kanceláři kempu."
Vrátil jsem se tedy do kanceláře kempu a ptal jsem se tam. "Vaše žena chtěla, jestli bychom jí nenašli místo na druhé straně kempu, přes rybník. Měli jsme tam jedno storno v poslední minutě, celkem štěstí, ne?"
Našel jsem tedy místo, kde byli, všechny stany stály a oni byli náležitě pyšní. "Zvládli jsme to celé udělat sami". Rob byl pyšný obzvlášť. "Přemluvili jsme je, aby nám dali místo na víkend a přestěhovali jsme se sem sami".
Byl jsem ještě pořád trochu zmatený, ale na druhé straně taky ohromený, že všechny naše stany přestěhovala žena i s dětmi sama.
"Proč jste se namáhali? Mohli jsme stany sbalit až zítra ráno, myslel jsem, že když vyrazíme hodně brzy, vyhneme se dopravní špičce."
"Ale tati, teď se můžeme zúčastnit rybího rodea!"
"A do háje", pomyslel jsem si.
"Nakonec proč ne? Vypadá to, že zavolám novému šéfovi do Birminghammu, že se trochu zpozdím." Řekl mi, ať nespěchám, vyřídím, co je potřeba a ozvu se mu, až tam budu.
V sobotu ráno, první den soutěže, bylo na vodě jen několik loděk. Podle toho, jak nahazovali návnadu směrem ke břehu, jsem usoudil, že používají gumové červy. Obvykle se používá fialová barva, kterou okouni vyloženě milují. Celá montáž je vyvážená tak, že se háček otáčí směrem vzhůru a tak nedochází k jeho zachycení v řasách na dně. Můžete tak červa nahodit do větší hloubky a nechat klesnout ke dnu, aniž byste riskovali zachycení o vegetaci a ztrátu návnady. Chce to ale cvik. Zvedněte špičku prutu, nechte ji zase klesnout, to návnada napodobuje červa, který se od hladiny vrací zpátky ke dnu, pak pomalu doberte vůli na vlasci. Když ucítíte záběr, nechte naviják volně se odvíjet, jak ryba plave pryč se svojí kořistí. Po chvilce byste měli naviják zabrzdit a prudce zaseknout, aby se háček zachytil v tlamě ryby. Někdy se tak stane, že ryba už červa polkla a vyproštění háčku už stejně nepřežije. Ale v těch letech jsme stejně lovili na maso a nikdo nepraktikoval "Chyť a pusť".
Žádné gumové červy jsme neměli. Texas jsme opustili chvilku před tím, než se jejich použití masově rozšířilo a tak jsme se s nimi nikdy nenaučili pořádně chytat. Takže jsme tam zase pomalu vláčeli naše Bombery po dně za námi a sem tam se vraceli, abychom je vysvobodili z vegetace.
Naše předchozí dny úspěšného rybaření mě naučily jednu věc: velké ryby preferují určitá místa. Když tam jeden den chytíte velkou rybu a vrátíte se druhý den, další velká bude místo té první. Tak jsme jeli naší starou cestou a opravdu, chytili jsme dvě ryby naprosto ve stejných místech, jako v týdnu před tím.
Jeli jsme do Gulfportu a našli Johna Cooka u rozhodčích, kteří vážili ryby ve velkém stanu. Bylo tam plno rybářů, kteří přihlašovali své žraloky, okouny, kanice a další ryby ze zálivu, které patřily do soutěžní kategorie. Když vážil a registroval naše dvě ryby, hned se nás ptal, jestli je budeme chtít taky vycpat.
"Ne," odpověděl jsem, "mohu si stěží dovolit zaplatit za ryby, které jsme přivezli minule".
"Dobrá, nevadilo by Vám, kdybych si ryby nechal, vycpal, a vystavil u sebe v prodejně?"
No páni, to byl velký kompliment.
"Žádný problém." Řekl jsem, i když jsem viděl, že jsou kluci zklamaní. "Promiňte kluci, ale vážně si už nemůžeme nechat vycpat další. Ale víte co? Jestli někdo z vás uloví vítěznou rybu toho dne, zase ji nechám u Johna vycpat." V tu chvíli se to zdálo být jako celkem bezpečný slib.
Tu noc, po večeři, jsme šli do kanceláře kempu na televizi, dívat se na zprávy. Byl tam rozhovor s Johnem Cookem o turnaji a ten mluvil o vítězích dnešního dne. Ukazoval velikánského kladivouna, velkou kanici a na závěr velkého černého okouna, kterého, jak říkal, chytila Gamova rodina.
Spustili jsme křik, když jsme si uvědomili, že Mike vyhrál cenu toho dne. Takže se vycpání ryby stejně nevyhnu.
V neděli bylo na vodě o něco více loděk a my jsme měli opět další velice úspěšný den. Chytili jsme 4 ryby, žádnou pod sed liber. Když jsme dorazili zpátky a ryby přihlašovali do soutěže, kolem vah se už mačkalo několik lidí.
"Chytáte je na plastové červy?" někdo se ptal.
"Eee, ano" Řekl jsem, protože jsem nechtěl vyzradit naše tajemství.
"Byli jste v zátoce?"
"Ehm, ano." Rybář nikdy neprozradí svoje místečka.
V tu chvíli reportér z New Orleans Times požádal mě, Barbaru a děti, abychom zapózovali na fotografii s našimi rybami. Fotka nám vyšla druhý den ráno.
Pondělí 4. července mělo být posledním dnem turnaje a posledním naším dnem na Mississippi. Dali jsme si brzkou snídani a hned jsme šli na vodu, kde bylo, k našemu překvapení, několik tuctů loděk, na některých dva nebo tři rybáři, kteří nahazovali plastové červy směrem ke břehu. Tak se mi zdálo, že nás někdo musel sledovat, jakmile se rozšířilo, že někde chytáme velké ryby. V ten den vyhrála první místo v kategorii opět Davidova ryba.
Křižovali jsme po naší obvyklé cestě a netrvalo ani moc dlouho, než jsme měli na vlasci prvního bojovníka. Vyskočil nad hladinu nejméně desetkrát, než se Robovi podařilo ho natáhnout až k lodi, a vypadalo to, že jsou všechny oči upřené jenom na nás, jak bojujeme s rybou. Jakmile jsem ji vytáhnul na loď a vyndal z ní háček, pořádně jsem ji chytil a zvedl nad hlavu v triumfu. Několik lidí kolem začalo aplaudovat.
Tato ryba s hmotností přes osm liber opět vyhrála první cenu.
Večer, po předávání cen a ohňostroji, jsme natlačili naši novou Hondu do auta a jen zázrakem se nám ji povedlo nacpat mezi ostatní naše zavazadla. V úterý večer jsme byli už v Birminghamu.
Během turnaje jsem řídil loď, takže jsem osobně žádnou rybu nechytil. Robovi láska k rybám zůstala a je kapitánem na charterové lodi v Orange Beach v Alabamě. Teď je on ten, kdo řídí loď a ryby chytají jiní.
Hondu nám později ukradli z garáže v Birminghamu a nejsem si ani jistý, kde skončily všechny ty vycpané ryby.
Žádné komentáře:
Okomentovat